30 let u SSI Group: Příběh Stanislava Krause

Stanislav Kraus patří mezi nejdéle sloužící zaměstnance SSI Group. Už 30 let se věnuje bezpečnostním službám a svou práci bere jako poslání. Začínal v 90. letech jako strážný v pražském hotelu International a postupně se vypracoval na pozici Area Managera. V rozhovoru otevřeně popisuje výzvy, které v práci zažil, proč mu vadí znudění kolegové a jak podle něj může strážní služba bavit a i po letech motivovat.

Stando, co tě vlastně přivedlo do SSI?  

Kamarád. Měli jsme partu, se kterou jsme chodili do jedné kladenské posilovny. A tento náš kamarád se profesionálně věnoval ostraze. Jednou dostal zakázku hlídat hotel, a tak sháněl lidi, se kterými by mohl hlídat. Tehdy tam byla práce pro osm strážných. A protože nás posilování bavilo, tak to na nás i bylo docela vidět, vypadali jsme prostě dobře. Byla to taková první moje zkušenost v profesionální ostraze. Chvíli trvalo, než jsme se zaučili, ale myslím, že byli všichni spokojení.

Na kterém pražském hotelu to tehdy bylo?

Můj první hotel byl International na pražské Podbabě. Docela živě si na ty začátky vzpomínám. Bylo to takové…jiné. My jsme už měli nějaké zkušenosti z hlídání, ale byly to hlavně koncerty, diskotéky… a toto byl celý objekt. Takže než jsme se s ním seznámili, „naučili“ se ho, tam jsme i bloudili a hledali přístupy, místa, která si musíme ohlídat, kde se máme rozdělit, kde se máme pohybovat. Postupně jsme se ale dobře zorganizovali, zavedli denní a noční směny a už to šlo dobře.

Co bylo pro tebe a tu první partu největší výzvou?

Asi naladit se správně na hotelovou klientelu. Vždycky jsme se snažili vyřešit všechno decentně. Vlastně úplně jinak, než na diskotékách, kde jsme hlídali před tím. Tam se věci řešily – jak se říká  – „ručně stručně“, protože tam se to kolikrát může zvrhnout rychle. Ale hotel? Tam jsme platili spíš jako prevence. Jednak aby hosté viděli, že existují nějaké hranice, ale především aby věděli, že jsou v bezpečí a že jim vždy někdo pomůže.

Proto jsme vlastně tehdy zavedli i nový název pozice „helpfulguard“, tedy takový strážný – pomocník…

Přesně tak. V praxi to vypadalo například tak, že většina portýrů, kteří hotelovým hostům pomáhali se zavazadly, pracovala přes den. Večer už jich tam tolik nebylo. Takže když se někdy stalo, že nestíhali večer hosty obsluhovat, pomohli jsme také my z ostrahy.

Můžeš přiblížit, co všechno tehdy tedy měl takový helpfulgard na starosti?

Tak primárně to byly služby fyzické ostrahy. Řídil nás hotelový security manager a my jsme plnili úkoly strážných. Občas jsme ale přijímali i další úkoly, protože jsme se snažili, aby s námi byli v hotelu spokojení. Jak jsem už říkal, pomáhali jsme třeba portýrům nebo jsme pohlídali hostům zavazadla. Později v menších hotelích jsme pomáhali třeba i s prádlem nebo vyvážením odpadu. Prostě, co bylo zrovna potřeba, aby hotel fungoval. Ale nikdy to nesmělo být na úkor služby ostrahy.

Na kterých hotelech v Praze jsi sloužil?

Jak bylo řečeno, začínal jsem na hotelu International, kde jsem sloužil dva roky. Když šel hotel do rekonstrukce a já ho, jako poslední člen ostrahy předával stavbě, dostal jsem speciální funkci. Vyfasoval jsem od Jana Vodrážky pager, takovou tu krabičku, na které zapípá telefonní číslo a vy musíte najít nejbližší telefonní budku a zní zavolat na to konkrétní číslo.

Takže jsem jezdil po objektech, kde někdo vypadl ze služby. Byl jsem doma, měl jsem připravený oblek a čekal jsem na pager. To mi třeba pan Vodrážka zavolal, že někde chybí člověk a je potřeba zaskočit.  Někdy na jednu službu a někdy taky na týdny nebo měsíce.

Původně jich nebylo tak moc, třeba jenom osm, deset. Ale pak přišla expanze. Opravdu mě překvapilo, jak jdeme jako firma dopředu a byl jsem rád, že jsem na správném místě, kde se to rozvíjí. Objektů přibylo, a tedy i mé práce. Ale mně to vlastně nevadilo, jsem rád užitečný. Bavilo mě poznávat nová místa, učit se nové věci nebo naopak předávat zkušenosti, aby kolegové nedělali něco špatně nebo zbytečně. Prostě vytvářet nějakou hodnotu. Ani teď po těch 30 letech se nebojím, když mi řeknou: Vem si oblek a běž hlídat. Tak si vezmu oblek a jdu hlídat. Není důležité, že dneska hlavně vyřizuju věci pro centrálu. Jednou security, navždy security.

Takhle jsem poznal takové hotely jako Forum (Corinthia Towers), Panorama Hotel, Diplomat, Hilton Praha, Palace Hotel, Ambasador Zlatá Husa, President Hotel, InterContinental Praha, Parkhotel a další pětihvězdičkové hotely, které hlídala naše společnost.

Dobré je také připomenout, že se bavíme o 90. letech. Době, kdy se ještě vše psalo na papír.

Dnes už to asi zní úsměvně, ale opravdu. Měli jsme knihu služeb a docházkovou knihu. Na každý den byl jeden list a tam jsme zapisovali všechno, co se dělo. Každý detail tak, aby následující směna věděla, co jsme řešili. A kdyby byl nějaký problém, aby měli informace o tom, co se podařilo vyřídit a co je třeba ještě dotáhnout. Během směny jsme pak komunikovali přes vysílačky a radiostanice, protože mobilní telefony jsme ještě neměli.

A jak s vámi v terénu komunikovalo vedení firmy?

Většinou osobně. Prostě chodily kontroly. K tomu se mi vybavuje jedna moc milá vzpomínka. V úplných začátcích si chodil International kontrolovat sám pan Vodrážka nejvyšší, tedy Václav Vodrážka. A když mě viděl, tak vždycky říkal: „Á pan Kraus. Tak je všechno v pořádku.“  A to mě teší dodnes. Když pan Vodrážka něco potřeboval, většinou se obracel na mě. Kromě toho byla komunikace ještě možná prostřednictvím pevné linky na vrátnici. Ale většinou se vše vyřizovalo osobně.

Nakonec jsi se také stal Area Managerem a měl zodpovědnost za více objektů.

Ano, trošku jsem se toho bál. Neměl jsem sice vyšší vzdělání, ale zato jsem nasbíral hodně zkušeností z mnoha objektů, a to mi pomohlo. Takže mě to nakonec i začalo bavit. Na druhou stranu mi trochu přibyly i starosti, protože největší výzvou se stalo najít a udržet si skutečně šikovné lidi, které ta práce baví. Vadilo mi, když kolegové vypadali ve službě třeba znuděně. Přitom se toho kolem tolik děje! Každou chvíli někdo potřebuje pomoct, někdo něco dělá špatně. To je třeba ohlídat a být proaktivní, vyhledávat potenciální problém a vyřešit ho dřív, než začne být vidět. Pak ta práce i rychleji uteče.

V čem tě ta pozice posunula?

Trénoval jsem hlavně trpělivost. Když dostenete třeba 14 objektů a pořád ten počet navyšují! (smích). Ne, teď vážně. Ze začátku bylo náročné všecko obsáhnout. Jezdil jsem z místa na místo – objekt v Plzni, druhý v Českých Budějovicích, třetí v Praze. Pak mi ale naštěstí poradili služebně starší kolegové. Klíčové bylo najít si na každém místě „parťáka“. Jednoho schopného člověka, který si tam „ošéfuje“ ten místní tým a všechny případné problémy vyřešíte právě s ním. Takže jsem postupně získal nějaké ty manažerské zkušenosti.

Co tě tolik motivuje pracovat u jedné firmy i po 30 letech?

Mě to hodně naplňuje, protože dělám rozmanitou práci. Vždycky jsem se snažil, abych neupadal do nějakého stereotypu. Aby byla neustále nějaká změna, která by nás nutila být ve střehu, aby nás to bavilo. Takže jdu do práce, připravím se na to, ale vždycky se tam stane něco navíc. Někdo potřebuje něco zařídit, s něčím pomoct. Vzpomínám si třeba na jednu službu v hotelu InterContinental. Tehdy tam pravidelně se svým psem bydlel jeden host. Jednoho dne si něco zapomněl v podzemních garážích a chtěl tam sjet výtahem. A najednou ten jeho pes vyběhnul z výtahu na vodítku, zavřely se dveře, pán zůstal uvnitř, pes venku a výtah se začal rozjíždět dolů. Pán měl velký strach o psa a volal o pomoc. Tak jsem tam skočil a vytrhl jsem to vodítko z výtahu, aby se pejsek neuškrtil. Byl to velký lovecký pes a trochu jsem se bál, aby po mně neskočil. Nakonec byl hodný a nejspíš tušil, že jsem mu nechtěl ublížit ale pomoci z nebezpečné situace.

Když se podíváš na tu svou 30letou cestu, je něco, co bys změnil?

Já ničeho nelituji. Pro mě každá nová funkce ve firmě byla zkušenost. Když mám kolem sebe dobrý kolektiv, do kterého sám patřím a všechno funguje, tak jsem spokojený.

Co bys poradil novým kolegům, kteří v SSI Group začínají kariéru?

Strážní služba se musí vyzkoušet. Opravdu je potřeba tomu dát šanci a čas. Vždycky jsem říkal: Jestli si stěžujete na cokoliv, tak vydržte alespoň ten měsíc a poznáte, jestli to je anebo není pro vás. Pokud ne, tak se ctí odejdete ve zkušební lhůtě. Ale ne tak, že nedosloužíte směnu a odejdete, nebo nepřijdete na další směnu a ani se neozvete. Člověka to prostě musí bavit. Když tě to nebaví, tak to nedělej. Protože je to na tobě vidět a vy jako strážní jste ti první, koho ten host nebo klient vidí. A měl by vidět securiťáka, kterýho si váží, ve kterého má důvěru, ale zároveň cítí respekt.